DUCHOVÉ PADLÝCH
Report z koncertu DEATH IN JUNE, Fire&Ice a Vurgart
Praha, Klub K4, 02. 12. 2011
Pro DekadenteMorfin: Ivo Černatovič
Death In June letos slaví 30. výročí svého vzniku. Hudební rukopis této britské, původně post-punkové kapely již během 80. let vykrystalizoval v nezaměnitelnou kombinaci akustické hudby a industriálu. Během oněch právem oslavovaných třiceti let vydali Death In June mnoho zajímavých alb, při jejichž poslechu nás uhrane především zádumčivý hlas Douglase Pearce. Douglas svůj baladický zpěv doprovází hrou na akustickou kytaru nebo klavír, jejichž tóny jsou doplňovány razantními tympány či perkusemi, dechovými nástroji, elektronickými zvuky a šumy, lidskými i zvířecími skřeky apod.. Death In June již na počátku 80. let položili základy hudebního stylu zvaného neofolk. Neofolkové umělce spojuje snaha tvořit novodobou lidovou hudbu, a kromě výše zmíněných hudebních atributů také záliba v okultismu, mysticismu, pohanských rituálech, odkazech Apokalypsy a esoterických filozofických směrech. Základní okruh neofolkových seskupení tvoří kromě Death In June další britské kapely Sol Invictus a Current 93.
Pro vystoupení DI6 v České Republice byl tentokrát vybrán pražský studentský klub K4, který se nachází ve středověkém sklepení dnešní Filozofické fakulty UK v Celetné ulici ve Starém Městě. Interiér klubu není příliš prostorný, leč pro akci tohoto typu nanejvýše vhodný. Odhaduji, že se koncertu účastnilo asi 200 lidí, což zaručilo dostatečně intimní a velmi přívětivou atmosféru. Již podle vzhledu návštěvníků koncertu bylo zřejmé, že zde nikdo není náhodou či ze zvědavosti. Militantně oblečení mladí muži s ulízanými vojensky střiženými nebo naopak divoce punkovými účesy, krásné dívky v šatech střižených ve stylu vojenských uniforem zdobených runami, černě odění vyznavači temných hudebních proudů. Významná část publika hovořila německy. …
Prvním vystupujícím byl Vurgart pocházející taktéž Německa. Melancholický mladík s kytarou si publikum získal velmi rychle. Jeho písně na první poslech sice až příliš nápadně připomínaly tvorbu Death In June, ale Vurgart působil sympaticky a z jeho písní, např. z takové Hail To The Sun, čišel pocit zadumanosti a spřízněnosti s Přírodou, který velmi dobře znám a je mi blízký. Jako když se zahledím do krajiny, kde nechci vidět žádné lidi a uvědomím si přitom, že nemá smysl přemýšlet nad pozemskými stavy, stačí se opájet krásou Samoty a Prostoru. Takové jsou Vurgartovy písně. …
Pod názvem Fire&Ice působí dlouholetý souputník Death In June, Sol Invistus a Current93 a jeden z těch, kteří stáli u zrodu neofolku, velký znalec germánské mytologie Ian Read. Když se tento člověk objevil na pódiu, strnul jsem úžasem a zároveň respektem. Holohlavý muž v černém oděvu, jehož oči mocně zářily, jako hvězdy na noční obloze. Iana doprovázel perkusista Death In June, Australan John Murphy a na kytaru opět zahrál Vurgart. Zpěv Iana Reada přenesl posluchače ze současnosti do jiné, velmi vzdálené doby. Zněl jako z úsvitu dějin evropské civilizace. Byl to zpěv pradávných pohanských kouzelníků, či středověkých vypravěčů balad a ság. Krásný klenutý hlas typický pro keltské nebo severské pěvce doprovázený potemnělou akustickou hudbou. V jedné písni doprovodil Fire&Ice na svoji 12strunnou kytaru Douglas z Death In June. Když jsem si všiml, že Ianův levý prsteníček zdobí zlatý prsten s kruhovou pečetí, nabyl jsem dojmu, že tento pán musí být členem nějakého tajného řádu. Později jsem se na Wikipedii dozvěděl, že Ian je významným členem organizace Rune-Gild. Najednou jsem si začal připadat, jako bych byl zasazen doprostřed děje některé z knih Gustava Meyrinka. Sklepení domu ve Staré Praze, cizinec s jasnozřivým pohledem zpívající ponuré balady, jehož ruka je zdobena řádovým prstenem. V tom skončila jedna z písní a Ian promluvil o Meyrinkově odkazu. Občas se stává, že mne nějaká meyrinkovská souvislost dostihne a přepadne, často se mi zdají sny o staré Praze apod., ale tohle byl zatím nejzřetelnější projev neznámého a pro mne zatím nevysvětlitelného pouta či sugesce. Poté co Fire&Ice dohráli, měl jsem silné nutkání podat Ianovi ruku. Šel jsem tedy za ním a požádal, zda mu mohu potřást rukou a pochválit jeho vystoupení. Jeho ruka byla studená jako led a jeho rty bílé jako sníh, ale kontakt byl příjemný. ... A jeho oči zářily jako hvězdy na noční obloze. ... Oheň a led.
Death In June přišli na pódium něco před jedenáctou. V tradičních maskáčových overalech, obličeje skryté pod maskami tvářícími se strnule a tragicky. Jakoby se zjevili duchové vojáků padlých na bojišti, aby přednesli své hrdé záhrobní balady. Douglas Pearce a John Murphy přistoupili ke svým perkusním soupravám a své vystoupení zahájili dvěma skladbami založenými na ostrém bubnování. Při třetí skladbě odkryli obličeje, Douglas svlékl overal, oblékl dlouhý vojenský kabát a německou armádní čepici ozdobenou znakem runy Algiz a chopil se kytary. Během večera zazněly všechny známé skladby z historie DI6, namátkově: Leper Lord, To Drown A Rose, Giddy Giddy Carousel, úžasná Little Black Angel, samozřejmě nechyběla hypnotická She Said Destroy ani nádherné písně z posledního alba, titulní Peaceful Snow nebo The Maverick Chamber, a mezi přídavky velmi razantní Heaven Street.
Vůbec jsem nevnímal čas, takže nedokážu posoudit, jak dlouho vystoupení trvalo, ani kolik písní zaznělo, ale bylo jich dost. Odhaduji hodně přes dvacet. Přesto, že mi koncert připadal dostatečně dlouhý, nemohl jsem se hudby Death In June nabažit. Fascinovala mě skutečnost, že s akustickou kytarou a perkusemi lze vytvořit tak masivní a skutečně velmi hutný a přitom čistý zvuk. Velmi efektní byla Douglasova práce s efekty pro zpěv, zejména s echem. Zpěv zněl úplně stejně, jako jej známe ze studiových nahrávek. Potěšením bylo sledovat hru Johna Murphyho na perkuse, ani na okamžik se nezastavil, a ač se mohlo zdát, že John jen tak letmo improvizuje, každý úder do bubnu, činelu nebo kovových trubic zvonkohry padl ve správnou chvíli a jeho smysl byl virtuózně naplněn.
Odehrálo se něco neskutečného, co jsme ani nečekali. Pravá a přirozená chlapská melancholie bez příkras, pathosu a nadbytečných efektů. Písně jaké mohou vzniknout jen v záři ohně hořícího v bitevním táboře obklopeném nepřátelskou morální pustinou civilizačních výdobytků. Neofolkoví umělci, kteří onoho večera vystoupili v Praze nám předali pochodeň, jejíž plameny pocházejí z takového ohně. Díky světlu této pochodně je možno vidět za oponu. ... Řeč plamenů mluví záhadně jen do té doby, než pochopíte souvislosti. Říká nám: „Zítra možná padnete, ale nebojte se svého strachu, ani svého odhodlání!!!“.
P. S.: Děkuji srdečně Markétce a ALanovi za báječnou společnost. ... Děkuji Osudu za to, že mi v tento den umožnil setkání, které jsem si dlouho a toužebně přál. ...
Všem příznivcům DekadenteMorfinu přeji krásný Advent i Vánoční svátky a vše Nejlepší do Nového roku. ...Váš Ivo
2025 ©