Tango: 22.10. 2016 Zlín, Klub Fénix DekadenteMorfin
Tak už to jede a jiný už to nebude...
Vzhledem k tomu, že jsem na podzim vždy trochu nostalgický a poslouchám mnoho novovlných i novoromantických kapel z 80. let jako Ultravox, Visage, ale i Talking Heads, Roxy Music atd. tak jsem doma vytáhl i vinyl pražských Tango z 87 roku, který jsem poslouchal opravdu často. Proto jsem si nemohl nevšimnout, že právě Tango v čele s Mírou Imrichem mají tour po českých klubech a jedním z nich byl i Zlínský Fénix. Tak jsem se do klubu sobotního večera vypravil. Vlez pohodových 160 Kč, co víc si přát. Zprvu mě vyděsilo, že bylo v klubu velmi málo lidí a celkově to i zůstalo na asi čtyřiceti až padesáti lidech, ale řeknu vám i tak to bylo vystoupení vskutku výborné a ve všech směrech to předčilo moje očekávání.
Malá účast Tango absolutně neodradila. Míra naběhl ve sportovním outfitu, teplákách, stylovém nátělníku a chrlil ze sebe jedenu pecku za druhou. Jeho dva mladší kolegové, kytarista i basák mu skvěle sekundovali, hráli a pobíhali jako urvaní z řetězu. Byli živelní a neúnavní. Montérkový outfit, červená, světélkující kombinéza s logem Tango nastavila retro laťku hodně vysoko. Nechyběli neustálé převleky ke každé skladbě. Hodně jsme se bavili, když Míra naběhl s maskou Karla Gotta, ke skladbě Karel drogy nebere z produkce Abraxas. Samozřejmě zazněl i Obyčejnej svět a to hned dvakrát. Já si nejvíc prožil song "Pomalá".
Když Tango hráli třicet let starý flák, Co s tím sklem, bavili se všichni zúčastnění na plno. Dokonce už mi ani nevadilo, že tam prodávali třetinku Plzně za 50 Kč. Co s tím sklem byl rovněž odehrán opakovaně i v přídavku. Dokonce zazněl cover na Rammstein, který i to málo lidí rozžhavil do běla. Byl to takový ten večer, který by si užil jak příznivec popu, funky úletu, ale i natěšenec na metálek nebo industrial, a to i kdyby se u toho měla točit pod stroboskopem discokoule. Navíc celkově zněli Tango hodně tvrdě, ale co je hlavní, tak čitelně jste si užili zvuk kytary, bublání basy i bicí tak nějak, že se o sebe jednotlivé zvuky netříštily. Když do toho připočtete Míru, jak chodil s mikrofonem mezi lidmi, a že jsme ty refrény zpívali všichni zúčastnění, není co řešit. Sám jsem měl několikrát mikrofón. Tradičně došlo i na focení s kapelou, Mírovi jsem řekl, že jsem jejich desku měl doma ještě za komančů, vzájemně jsme se usmáli prohodili pár slov i o fitness. Tím, ale večer nekončil. Následně jsem se s přáteli vydal do ulic nočního Zlína, kde jsme po cestě ještě potkali dva kluby a dorazili se beerem. Kolem druhé ráno to jistilo tágo na Jižní Svahy...
Bob Lučan
2024 ©