Legendární punková kapela Plexis, založená v roce 1984, funguje dnes už více než třicet let. Prošli nejrůznějšími obdobími, od punku 70-80. let stylově někde mezi Sex Pistols a The Exploited přes street rock první půlky 90. let, kdy všichni, včetně mě trochu ulítávali z Pistolí a Růží..., aby se vzápětí, díky předskakování jejich vzorům, legendárním The Ramones, k punku zase vrátili. Na zatím posledním albu „Vohul to!“ dali kluci jasně najevo, že s nimi můžeme počítat. Skladby jsou dravé, nespoutané, plné punkové životní energie, občas jsou zde k mání téměř „hardcorové“ výjezdy. A když to tak vezmu, všechno je to vlastně rock'n'roll. O tomhle, ale i o připravovaném novém materiálu pod názvem „Vyhul si“ nám už více sdělí Vyšehradský Půlnoční Rebel Mucho, Petr Sid Hošek.

BOB: Ahoj Peťo, každý Ti nejspíš předkládá těch třicet let a jmenuje Tě legendárním punkovým strejdou. Faktem je, že já mám v podstatě rád všechna období Plexis. Zatím poslední desku „Vohul to!“ z roku 2011 doma sjíždím opravdu velmi často. Je dravá, šťavnatá a texty odráží kus Tvého života. Celkově jsou na ní znatelné punkové až skoro „hardcorové“ výjezdy. Čím to, že máš v sobě stále tolik energie?

PETR: Ahoj Bobe, tu energii mám hodně z lidí okolo sebe, tím jak žiju a hlavně z muziky. Když se tyhle tři věci spojí udělá to se mnou strašný věci, takový perpetuum mobile.

BOB: Jak už jsem zmínil, mám rád všechna období Plexis. Na White Killer z roku 1992 se mi hodně líbí texty. Síla Sláva Stesk a... Ona ta půlka 90. let byla pro naši zem přívalem nejrůznějších vlivů glam rocku, grunge, street rocku atd. Navíc jsme všichni dost kalili, takže mě vlastně tato deska ve své době vyhovovala. Jaké máš na tohle období vzpomínky?

PETR: Devadesátý léta byly nedostižný. Jsem hrozně rád, že když už jsem nestih ty šedesátý, tak aspoň tohle. Teď je takový období, že se v podstatě nic neděje. Ani v muzice. Lidi na něco čekaj a neděje se nic. Což jsem v podstatě předpověděl v jednom textu na White Killer. Chybí mi hodně teď taková ta osobitost, dravost, do všeho po hlavě a „Hurá dopředu“. To mám rád.

BOB: Teď to hlavní, jak to vypadá s novým albem „Vyhul si“. V jakém je to stádiu? Myslím, že už je to na spadnutí. Jako dlouholetý fanda se na novinku hodně těším a nebudu sám. Určitě bych rád napsal recenzi. Co nám k tomu povíš?

PETR: „Vyhul si“ je ve stádiu, že už je z poloviny hotový. Jsou tam předělávky různých českých punkových kapel. Prostě udělám cover na Plexis po svým a my tam doděláme celou stranu novejch námrdů co to dá. Těším se na ni.

BOB: Na punku se mi líbí ta ryzost, svoboda projevu. Ty sám žiješ stále rebelským způsobem života „ze dne na den“. Jde z Tebe cítit ona přirozenost a otevřenost. Souhlasíš se mnou?

PETR: Já žiju po svým, na co mám chuť, to udělám. Nikdy jsem se nenechal ničím omezovat. Jsem hrozně svobodomyslnej, někdy až sakra příliš, ale baví mě to. Spíš mě serou takový ty životem otrávený lidi, jako: to bude nuda, co dneska budu dělat, támhle už jsem byl, a tak. Těch je mi líto.

BOB: Takže závěrem. Co by jsi vzkázal fanouškům Plexis?

PETR: Našim fanouškům přeji, aby se nikdy nedostali do vyšetřování popsanýho stavu nicoty, ať užívaj života co to dá, žádnou trudomyslnost a hodně toho skvělýho rokenrolu. Zdravím DekadenteMorfin

Autor rozhovoru: Bob Lučan