PHONETIX
Album: NAVŽDY
Styl: new romantic, Praha
Skladby: 1. To co zůstává, 2. Smrtihlav, 3. Ráno, 4. Anděl nade mnou, 5. Cítím, 6. Cydonia (instrumental), 7. V tobě chci se hřát, 8. Navždy, 9. Mantrix (instrumental), 10. Ztráta víry, 11. In The Rain
Lead vocal: Christian
Keyboards: Robert, Jan
Background vocals: Bára and Klára
Vzhledem k tomu, že kluci z PHONETIX jsou mí kamarádi, tak jsem se dlouho téhle recenzi vyhýbal. Je to jako by chirurg operoval někoho z rodiny. Navíc objektivita bude ještě mírně ztížená tím, že jsem sám milovníkem novoromantismu. Ale pojďme k věci.
Energický rozjezd v podání úvodní skladby „To, co zůstává“ dává hned od počátku najevo, o co tady půjde. Elektronický sound střídají taneční postupy nového milénia. Kompromis mezi novoromantickou nostalgií 80. let a současným zvukem. Dobrým příkladem je následující výrazně pomalejší „Smrtihlav“. Tahle skladba může v posluchači navodit potemnělou náladu, která k synthipopu patří. Myslím si, že si kapela vytvořila od svého vzniku v roce 1991 svůj vlastní styl, který byl ovšem neustále k něčemu přirovnáván. Ať už ke Camouflage, Depeche Mode či Oceánu. A i když kapela čerpala inspiraci u zmíněných zdrojů, tak dnes vše už trochu jinak. Je výrazně tanečnější a modernější, tím i životaschopnější, takže se kluci na tomhle počinu tak trochu poučili z archaismů minulosti. Dobrým příkladem budiž hitové „Ráno“. Myslím si, že problémem některých recenzentů je, že se dívají na hudbu jen z jednoho úhlu pohledu, což se odráží na jejich ukvapené reakci. Proto nebudu omílat, že Christianův vokál je infikován mukovským syndromem. To by nebyl můj styl. Nehledě na to, že se Hynkův průzračný hlas posunuje do jiných, osobitě originálních dimenzí, že nejde o žádné retro, „Nechť je anděl nade mnou“. Žbluňkání kláves, sexem nabitá „Cítím“, přičemž záhrobní text vše jen umocňuje. Tohle by mohlo být to, co jsem v rozhovoru s kapelou označil jako dark pop. Mírná zasněnost, k tomu instrumentální „Cydonia“ nám připraví půdu pro skladbu , která je pro mě jasným favoritem, „V tobě chci se hřát“. Možná právě proto, že je rychlejší a tvrdší, než na co jsme byli u PHONETIX zvyklí. Působí na mě trošku jako dark wave díky kytarovým samplům á la Poject Pitchfork, zadržované tóny, vokály v pozadí. Milostná předehra vyznívá paradoxně, zvláště když se to potom udělá „natvrdo“. Tenhle proces naznačuje spousta dalších aspektů, ale musíme brát v potaz , že recenze mohou číst i děti. Titulní pečeť „Navždy“ se nese ve středním tempu. Sladkobolný vokál je promícháván jemně tesklivou melodii s ozvěnami ženských popěvků. Druhou instrumentálkou je orientálně laděná „Mantrix“. A teď přijde něco, na co jsem se hned na začátku snažil upozornit. A to na objektivní pohled na věc. V žádném případě se nejedná u skladby „Ztráta víry“ o ztrátu vlastní osobnosti. Spíše naopak. Ale než se ozve čeština, linou se z přehrávače tóny nikoli nepodobné melodiím německých sousedů De/Vision, jmenovitě skladbě „Strange Affection“. Zároveň tady mírně pokulhává sólistova intonace, protože si Christian dal laťku hodně vysoko. V každém případě z toho kluci vybruslili závěrečnou anglicky zpívanou "In The Rain", která pohladí na duši jako balzám. Christian předvedl, že je schopen držet krok i s náročnějšími postupy, přičemž jeho láska k U2 se nezapře.
Sečteno, podtrženo, proti předchozímu demu TULÁCI PO HVĚZDÁCH jde o výrazný posun vpřed k osobitější interpretaci. Pokud kluci půjdou na dalším demu ještě dál, pak může být srovnávání tabu. O to by mělo jít především proto, že NAVŽDY 2004 poslouchám jako novodobé, samostatné zhudebněné dílo, nikoli jako pouhý odraz hladiny Oceánu.
Bob Lučan