Nový romantismus, hudební směr formující se kolem roku 1830 jako myšlenkově nová fáze hudebního romantismu. Jakýmsi východiskem byla Francie. Kdežto ten náš new romantic styl se začal formovat o mnoho let později v Anglii, potažmo v Londýně.
Každá mince má dvě strany, takže když se řekne slovo oceán, představíme si buď krásně modrou plochu, nebo kapelu 80. let, která byla, můžeme-li to tak říci, průkopníkem synthetického popu u nás. Dnes ale bude řeč o docela jiné kapele, a to o pražské elektronické kapele, která stále hrdě nese zaprášený prapor novoromantismu. Vznik této kapely se datuje od roku 1991. A od té doby kapela urazila kus cesty. Od pravověrného novoromantismu až k příjemnému prolínání s taneční hudbou, jež se projevilo na jejich posledním albu. Zavřete oči. Slyšíte? Jako by se zastavil čas. V sametově černém k nám tiše přichází synthpopová stálice PHONETIX.

Mám pocit, že vaše hudba byla jakýmsi pokračováním, co kdysi otevřel Oceán. Cítíte se být nějak spojeni , případně ovlivněni, touhle kapelou a pokud ano,do jaké míry?H.H. Christian: Ač se to nezdá, nejsme touto kapelou ovlivněni žádným způsobem. Jen jsme začali jako PHONETIX fungovat v podstatě chvíli po tom co Oceán vznikl a jeli jsme na stejné vlně. A do toho můj pěvecký projev, který Petra Muka silně připomíná. Nicméně tohle všechno je pouhá shoda náhod. Já se cítím být ovlivněn spíš tím, jak žiju. V hudbě mě osloví každou chvíli něco jiného. Ale mou krevní kapelou jsou U2. Oceán mám samozřejmě rád. Jen, jak říkám, ta podoba je pouhá souhra náhod. Asi jako když zjistíte, že máte někde na světě dvojníka. Přece nezměníme styl jen proto, že někoho někomu připomínáme. Děláme muziku tak, jak ji cítíme. Od srdce. Toť vše.
Robert: Oceán je kapela, kterou respektuji.Podařilo se jim dosáhnout v našich podmínkách takového úspěchu, jaký se už jiné synthpopové kapele nepovedl.Prostě se správní lidé sešli ve správnou dobu na správném místě. Spousta lidí skutečně vidí určitou návaznost tvorby PHONETIX na Oceán. Myslím, že to není tak jednoduché. Kdokoliv si poslechne celou naši tvorbu, zjistí, že jsme se snažili stále experimentovat se zvuky a vyvíjet se. Jak se nám to podařilo, nechávám na posouzení čtenářů.
Honza: Myslím, že PHONETIX si vždy šel vlastní cestou, ale určité ovlivnění nebo spřízněnost s Oceánem se nezapře a já bych se jí nevyhýbal. Oceán byl ve své době fenomén a já si jich moc vážím a hlavně obdivuji, co kluci dokázali.
Maruška: Samozřejmě vliv Oceánu cítím v celé naší tvorbě, ale myslím, že poslední dobou dostává také PHONETIX svůj osobitý styl, který se stává nezaměnitelným s ostatní českou tvorbou.

Nejste zrovna typ mediálně propírané kapely, myslíš, že je to dáno tím, že něco podobného už tady bylo? Nebo spíše tím, že lidé díky hektické době nemají čas na hudební nostalgii a sentimentální texty?H.H. Christian: To druhé je dáno uspěchanou dobou. Lidé a kultura kolem nás jdou dopředu. Dnes má jen málokdo čas otáčet se zpět. Řekl snad někdo, že Rammstein jsou kopií Laibachu? Ne. Jen to tak cítíme. A ačkoliv jsou tyto kapely v jistém smyslu podobné, každá je přece jen trochu jiná. A co se týká medializace, lidé chtějí i trochu retra, ale média jim něco takového nenabídnou. Spíš jim vnucují bezvýznamné osudy bezvýznamných super star nebo nechutně celé měsíce propírají život Karla Svobody a myslí si, že to je to, co čtenáři chtějí pořád číst. Žijeme z toho, co nám vnutí média, ale skutečnost je jiná. Podotýkám, že si Anety vážím a pana Svobodu považuji za jednoho z nejlepších skladatelů v naší pop music. Dokud nejste v televizi, nikdo o vás nemá zájem. To je jednoduché a zákonité.
Robert: Mediálně propíraní asi opravdu nejsme. Nevyvoláváme žádné skandály a nemáme známé v masmédiích. Možná, kdybychom se v minulosti stali slavnými, třeba by PHONETIX už neexistoval.
Ano, řekl bych, že lidé dnes mají méně času. Mnozí se ženou za konzumním pozlátkem, které je uvnitř prázdné.
Honza: Těžko říci. Nemyslím si, že hudba, kterou hrajeme, je hudbou z minulosti. A hledal by ji jen někdo, kdo by chtěl vzpomínat. Naše písničky procházejí určitým vývojem a kdo PHONETIX sleduje v širším časovém pásmu, musí sám uznat, že jsme nezamrzli někde v osmdesátých letech a jdeme dál. Myslím, že to potvrdí i připravované a téměř hotové nové demo.
Maruška: Záleží na typu člověka. Myslím, že ve PHONETIX jsou veskrze romantické duše, což vyjadřuje naše muzika. Lidí podobných nám je, domnívám se, pořád dostatek a pokud ne, každého jednou přepadne nostalgie. Třeba už jen proto, že řeší svůj osobní vztah k okolí a ke společnosti. A co se týče mediálně propíraných kapel? Pro mě osobně to není známka úspěšnosti nebo oblíbenosti.

Přičemž je nabíledni další otázka. Jak vnímáš svět v tomhle uspěchaném systému plném falešné politiky, stahování hudby z internetu, vypalování CD, atd.? Poškozuje tě to coby autora? Osobně si myslím, že kapele vašeho hudebního vkusu to rozhodně prospívat nemůže.H.H. Christian: V kultuře vládne anarchie. Ať se týká vypalování CD, přesycenosti trhu, korupce a neurvalosti politiků, morálního základu společnosti, globalizace a nešetrnosti k ekologickému systému naší planety. Nelíbí se mi to, nicméně v tomto světě žiju, a tak se s tím snažím každý den vyrovnávat . Víc s tím dělat nemohu. Ale ve vypalování CD zase nic tak špatného nevidím. Za to si může hudební průmysl sám. Nejen nesmyslnými cenami originálních nosičů, ale i přístupem ke spotřebitelům. Od začátku to bylo špatně. Až budou CD stát kolem dvou set, tak si je raději koupím i s bookletem. Mám na mysli novinky, nikoli bazarové ceny. Špatná politická scéna se odrazí i na poli kulturním a toto je její důsledek.
Robert: Myslím, že jsme se poměrně dlouho vyhýbali v textech politice, ale to už se začalo měnit. Nejsme žádní mesiáši, ale vidíme svět, vnímáme ho a utváříme si názory tak jako ostatní lidé. Můžeme je i nenásilně prezentovat ve svých textech. Možná se na našem novém demu objeví nějaká píseň, věnující se přímo, či nepřímo této otázce.
Vzhledem k tomu, že hudba nás neživí, stahování hudby či vypalování CD nám tolik nevadí. Pokud bychom se hudbou živili, asi by to bylo nepříjemné.
Honza: Na jedné straně je super, že se hudba dostane rychle a hlavně k mnohem více lidem než dříve, ale na druhou stranu je jasné, že tím, jak lidé čím dál méně kupují cédéčka, tak autorům klesají zisky z prodeje. Nejde o to vydělávat moře peněz, ale pokud někdo chce vydávat desky a tvořit hudbu, potřebuje k tomu nemalý peníz. Studio, aparatura, atd..A kde na to potom sehnat prostředky? Je jasné, že doba muzikantům v tomto ohledu nepřeje. Chápu lidi, že se jim nechce utrácet za CD, když si je můžou zdarma stáhnout z internetu. Ale myslím si, že originální CD má pořád své kouzlo a pokud si ho někdo koupí, tak ho určitě zahřeje nejen muzika, kterou má, ale i dobrý pocit, že podpořil svou oblíbenou kapelku. Tak by to mělo být.
Maruška: Jako člověka mě tento falešný zpolitizovaný svět opravdu nebaví, ale co se týče těchto novodobých vymožeností, můžeme naši hudbu představit mnohem širšímu spektru lidí a také většímu množství posluchačů. Rozhodně budu raději, když si nás před spaním pustí na vypáleném CD někde na chatičce u řeky zamilovaný pár, než když si nás prostě nepustí.

Předpokládám, že hudba vás neživí, máte všichni v kapele normální zaměstnání?H.H. Christian: Ano, hudbou se snažíme uniknout realitě všedních dnů.
Robert: Já dělám recepčního v jednom hotelu na Václavském náměstí v Praze. Hudba mě neživí.
Honza: Bohužel nás hudba neživí a všichni, tedy až na Marušku, která studuje, chodíme do práce. Zatím je nám odměnou "pouze", když někdo po koncertě přijde a řekne, že se mu líbil a dobře se bavil. A to někdy zahřeje více než plná peněženka. Ale bylo by fajn živit se jen muzikou. To je sen asi každého, kdo tvoří. Ale z něčeho být živi přeci musíme. Podívejte se na Hynka, jak je hubený. A jestli nevydáme v dohledné době to CD a něco nevyděláme, přijdeme o zpěváka.
Maruška: Ano, všichni máme normální zaměstnání, jsme totiž normální lidé..jako skoro každý první, že? Já jsem trošku výjimka. Ještě regulérně studuji.

Jsi věřící člověk, nebo spíše ateisticky zaměřený? A co reinkarnace a tvůj vztah k ní?
H.H. Christian: Jsem věřící v tom smyslu, že věřím svým schopnostem a svému úsudku. A tomu, že každý může během svého života něco udělat pro druhé, každý k tomu máme předpoklady. Jen je někdo v sobě neumí najít nebo je nehledá. Otázka víry v boha je intimní věcí každého z nás. Pokud v něj opravdu věříte, nemluvíte o tom. Jsem ateisticky zaměřený člověk s jistou skepsí v ateistickém přesvědčení. Tak si vyberte. Ano, asi jsem pochybovačný. A to je to, co mě žene kupředu, co mě nutí klást si další a další otázky, na něž neznám odpovědi.
Robert: Odpověď na tuhle otázku zatím nechám zahalenou do tajemství.
Honza: Velmi těžká otázka. Nemohu říci, že bych byl přímo věřící katolík nebo budhista, ale určitě v něco věřím. Můj bůh sice nemá jméno, ale věřím, že věci mají svůj řád a život je obrovský dar, kterého bychom si měli vážit. Musím se ale přiznat, že mám slabost pro východní kulturu. A pak samozřejmě věřím v lásku a přátelství.
Maruška: Takovéto otázky neřeším ani u sebe, ani u ostatních. Myslím si, že každý člověk něčemu věří a jak si tomu bude říkat, je čistě jen a jen na něm. Reinkarnace je zvláštní pojem. Bylo by pěkné být tu ještě jednou a moci se tím nechávat ve slabých chvilkách uchlácholit...ale prostě, když tu budu ještě jednou nebo i víckrát, stejně tu vždycky budu už jako něco jiného, ne? Takže také jako to “něco jiného“ budu žít. Z čehož vyplývá, že jsem tu jen jednou, a tak se snažím, abych tu byla pořádně.

Ještě býváš na pódiu nervózní?H.H. Christian: Záleží na situaci, ale většinou ne. Jsem v pohodě. Nervozita přichází ve chvíli, kdy ji nečekám. Proto si ji buď nestačím uvědomit, nebo ji prostě nevnímám. Takže vlastně občas trochu znervózním, ale nepřipouštím si to.
Robert: Před koncertem jsem někdy nervózní. Jakmile začneme hrát, tréma ze mě většinou spadne.
Honza: Je pravda, že ta nervozita byla dříve poměrně velká. Ale za ta léta, co hrajeme, se
nějak vytratila a spíš si to užívám a myslím, že ostatní členové skupiny jsou na tom stejně. Vím, že Hynek vždy odvede profesionální výkon, a tak se není čeho bát.
Maruška: Jistě a pokaždé. Je to zvláštní pocit, když vystoupíš před lidi a snažíš se jim dát něco ze sebe. Pokaždé si říkáš, jak to asi přijmou. Miluji naše fanoušky, protože to, co mi jsou schopní dát, se nedá zaplatit. Děkuji jim. A vzhledem k tomu, že jsme na pódiu dva, je pokaždé překvapením, jak je na tom ten druhý. Myslím, že se s Christianem dokážeme dobře podržet a naše spolupráce bude jen ku prospěchu.

Jak pociťuješ skutečnost, že se v kapele blížíte střednímu věku?H.H. Christian: Nijak. Vnímám čas v širším kontextu. Co je délka lidského života proti věku naší sluneční soustavy, proti trvání celého vesmíru? Nic. Pouhý zlomek zdánlivé věčnosti. Já osobně se cítím mladší, než jsem. U mě střední věk nastane ve chvíli, kdy budu každé ráno chodit do parku krmit ptáčky (smích).
Robert: Nevidím na tom nic negativního. Když jsem byl hodně mladý, nedokázal jsem si sám sebe v tomto věku představit, ale člověk si zvykne na všechno (usmívá se).
Honza: Jasně, čas běží a léta přibývají, ale já si to nijak nepřipouštím a neřeším. Důležité je, aby člověk dělal to, co ho baví a co má rád. A hraní s PHONETIXEM mě baví pořád stejně jako před deseti lety, možná i víc.
Maruška: No, já se nikam přece neblížím..a klukům jsem průměr docela snížila...tak pozor na jazyk!

Mohl bys fanouškům ve zkratce přiblížit vaše alba? Od Ostrova nadějí až po Navždy.H.H. Christian: Budu stručný. Ani si je takhle z hlavy všechna nepamatuji. Ostrov nadějí byl počátkem a zároveň oslavou novoromantismu. Když už jsme mluvili o Oceánu, pak tohle album jim bylo nejblíže. Následoval tuším Zákon života, menší odklon. Temnější romantismus, depresivnější, ale upřímnější textová část. Pak mám mezery. Vybavuji si Doteky proměn, nejméně komerční CD kapely, kdy jsem de facto PHONETIX byl jen já. Proto neznělo nijak romanticky. Spíš neutěšeně, ale hudebně o krok před ostatními. U mě osobně jedno z nejvýše ceněných CD. Mírná tanečnost s prvky východních hudebních stylů. Potom přišel muzikál. Z tvůrčího přetlaku. Prostě jsem měl spoustu vyloženě popových písniček, které se mi nehodily do konceptu kapely. Pak sólo projekt, jakási pocta mým miláčkům U2, což je na CD Padá hvězda očividné. A posléze návrat k tomu, čemu jsem se chtěl vždy věnovat. Tedy zpět k PHONETIX. Následuje Sladkej život a Den za dnem. Jednoduchá přímočarost v textech, vyloženě popové záležitosti. Nic, co by mělo tak silnou hodnotu výpovědi jako Doteky proměn a Zákon života, ale čistá radost z hudby. Pak Tuláci po hvězdách, předzvěst, na náš vkus hodně tanečního, alba Navždy. V té době jsem již cítil potřebu vrátit se ke kořenům naší tvorby. Takže nyní pracujeme na novém CD. Možná se bude jmenovat Fénix. Bude hodně popové a asi nejvíc vzdálené našim posluchačům, čili těm, kteří mají rádi Depeche Mode, Oceán a tu hromadu německých elektro novoromantiků. Textově bude o životě, upřímné, ale srozumitelné. Už žádné jinotaje a poselství. Asi nejpravdivější období PHONETIX. O tom, jak žijeme, o našich pocitech, ztrátách, touhách, hodně také o smrti a vztazích, protože tyto dvě věci spolu úzce souvisí a jsou asi nejdůležitější složkou našich životů. Láska a smrt. Máte se na co těšit.
Robert: Hynek spoluzakládal kapelu a řekl téměř všechno.Snad bych jen mohl dodat,že počátky PHONETIX hodně ovlivnili Marek Zajac a Marek Minárik.Když jsem se zhruba před 15 lety stal členem kapely,netušil jsem, že vydáme tolik alb...
Honza: To by vydalo na samostatný časopis, písniček už jsme natočili opravdu hodně, a proto si myslím, že když si někdo bude chtít udělat názor na jednotlivá alba, tak není nic jednoduššího, než se podívat na naše webové stránky a tam v sekci Naše tvorba najde ukázky ze všech našich projektů. Za jedním si ale stojím. Každá skladba vyjadřuje pocity a rozpoložení členů skupiny v době, kdy vznikla. Chci tím říci, že tvorba PHONETIXU je tak trochu i výpovědí o nás.
Maruška: Toto je otázka výhradně pro autora.

Pamatuješ si ještě, jaké album sis pořídil jako první, jaká hudba tě oslovovala v pubertálním věku a co v kapele posloucháte dnes? Máte nějaké konkrétní hudební vzory kromě jakéhosi depešácko-oceánsko hudebního základu? Cítili jste vliv jiných kapel jako například Ultravox, Visage a Simple Minds?H.H. Christian: První byla nějaká deska od Olympiku. Z těch cizích asi Music for the Masses od Depeche Mode. Jistý vliv Ultavox a jim podobných kapel tu je. Pokud jde o vzory, nemáme je. Pokud jde o lidi v muzice, pak bych mohl o jednom vzoru vyprávět. Bono z U2. On je jedním z mála lidí, kteří mají co říct v jinak povrchní popové kultuře. Protože on je člověk, jenž má určité ideje a dokáže je naplnit. Jeho politická angažovanost, která je samozřejmě trnem v oku ostatních členů kapely, mi imponuje. A pak také jeho věrnost rodině, která se v popu příliš nenosí. Vážím si ho jako člověka i jako zpěváka. Umí do svého projevu vložit emoce, což mi u spousty jiných interpretů velmi chybí. Vše, co poslouchám, mě jistým způsobem nakopne k vlastní činnosti. Ale že bych chtěl znít jako někdo, to opravdu ne. Jen mě tyto kapely motivují. Jinak by bylo jednodušší založit nějaký revival, a to by bylo pod mou úroveň.
Robert: Hodně mě v teenagerovském věku zaujaly Tangerine Dream,Depeche Mode,Delerium, J.M.Jarré, Joy Division, Ultravox, New Order, Visage, The Cure, Simple Minds, U2, Human League, Pet Shop Boys, Alphaville, Utravox, Clan Of Xymox, Sisters Of Mercy, Dead Can Dance, Stromboli, Pražský výběr, Skinny Puppy, O.K. Band, Precedens, Hudba Praha, Vítkovo kvarteto, Van Halen, David Coverdale, Metallica, ale třeba i Karel Kryl, Jarek Nohavica. Je toho hodně. Nikdy jsem se neuzavíral do jednoho stylu. Vždy jsem se snažil mít otevřenou mysl. Možná nejde o konkrétní vzory, jež bych měl teď vyjmenovat. Spíš si myslím, že jakákoliv hudba, kterou jsme si v minulosti poslechli, nám stále zůstává v podvědomí a pracuje tam dál, aniž si to uvědomujeme.
Honza: Jaká byla má první oblíbená skladba, vím přesně. Sám si to nepamatuji, poněvadž jsem byl ještě maličký, ale vím to od své maminky. Byla to píseň Karla Gotta Je jaká je. Tak z tohoto songu jsem prý tehdy opravdu šílel (a nejsi sám, smích redaktora) a při jejím poslechu jsem prý už v té době dával silně najevo své taneční nadání. A teď vážně. Dospíval jsem v osmdesátých letech, a tak mne samozřejmě neminula Sandra, Alphaville, Pet Shop Boys, Falco a podobně.. a pak samozřejmě Depeche Mode. Tuhle kapelu miluji dodnes a myslím, že nejen mě tahle skvělá kapela ovlivnila. Časem jsem samozřejmě nezůstal jen u Sandry a Pet Shop Boys a můj hudební vývoj, tak jako asi u každého, šel dál. Začaly se mi líbit kytarovky jako U2, Faith No More a podobně. Za zásadní považuji nástup taneční hudby v devadesátých létech. Bylo to něco úžasného a nového a můžu s čistým svědomím říci, že mi tento svět kolem gramofonů, dýdžejů a party změnil život a pohled na svět..
Maruška: Já jsem vždycky měla ráda Anglii. Beatles, Oasis, East 17. A jelikož jsem zpívala po různých sborech a v hudební škole, zkrátka to, co se jako by muselo, moje maminka je z Vysočiny, mám dobrý vztah i k hezkým česko-moravským písničkám. To je můj pubertální věk. A jinak dnes? Jsem u Depeche Mode a E.B.M. gothic stylu: jako třebas Clan of Xymox, Blutengel...bylo by to na delší lokte.

I když jsou ve PHONETIXU cítit zašlé odkazy tebou zmíněných souborů, působíte přece jenom víc mysticky a prostorově. Je v tom nějaký záměr?H.H. Christian: Mysticky? Možná. Asi je to dáno tím, že hodně přemýšlím o životě a život sám o sobě je plný otevřeného prostoru a mysticismu. Zkuste se na chvíli zamyslet nad svou rolí tady na Zemi. Nad tím, jak dlouho budete žít, nad nekonečností vesmíru, co je za ním, jestli jsme ve vesmíru sami, nad strachem ze smrti, možnostmi reinkarnace. Nebo také komu chceme co sdělit a bojíme se mu to říci. Hudebně je dnes kolem nás spousta muziky, která zní hodně povrchně. A my povrchně nezníme. Už proto se neztotožňujeme s naší hudební scénou. Hrajeme něco naprosto jiného, než co nám předkládají hudební vydavatelství. Vymykáme se asi jako svého času Oceán. Z takových kapel vznikají kulty. Z výjimečnosti. Bude to znít asi až moc namyšleně, ale klidně to řeknu. Tohle čeká i nás, až skončíme. Což ovšem v dohledné době nemíníme udělat.
Robert: Myslím, že každá hudba, ve které je aspoň trochu tajemnosti, dokáže v lidech více podpořit fantazii. A i o to v muzice jde.
Honza: Jak už jsem řekl, hudba PHONETIXU není účelově někam směřována a vyjadřuje vždy naše pocity a sny. Možná, že opravdu působí mysticky, ale záměr to určitě není, jsme takoví, jací jsme.
Maruška: Jistě, mystično lidi vždycky přitahovalo, mě samozřejmě také, a prostorovost? Bez té snad hudba ani nejde, ne?

Jste jedna z mála kapel, která udržuje synthpopovou scénu při životě. Cítíte v tom určité poslání?H.H. Christian: Možná postačí, když si nás všimne nějaké vydavatelství, dostaneme se do médií a věřte, že se tu pak najde spousta pokračovatelů. S Oceánem a Vanessou jsme vlastně na tuzemské elektroscéně nejdéle a nejdále. Možná trochu zodpovědnosti cítíme, ale spíš skládáme muziku tak, jak ji máme rádi. Žádný kalkul v tom není a nikdy nebyl.
Robert: Vznikli jsme v roce 1991 a od té doby nepřetržitě fungujeme. Někdy jsme měli třeba jen dva koncerty za rok a nové věci vznikaly pomalu, ale nikdy jsme nepřestali být aktivní. V současné době máme až dvanáct koncertů ročně a při každém z nich nás vždy velmi potěší, když lidem můžeme předat pozitivní energii a oni zase nazpátek. Koncert je mimo jiné o předávání pozitivní energie. Možná i v tom je část našeho poslání..
Honza: Myslím, že synthpopových kapel je u nás určitě víc, ale je pravda, že ne tolik, kolik bychom si přáli, a jestli naše vystoupení a tvorba bude někoho motivovat k vlastnímu hraní, tak budeme jen a jen rádi.
Maruška: Pro mě je to spíše, že dělám věc, která mě baví a líbí se mi.

Co se podle tebe od doby vašeho vzniku změnilo na hudební scéně?H.H. Christian: Všechno. Nejvíce cítím uspěchanost a již zmíněnou povrchnost. A spoustu kýče. Jinak je hudba pořád jen o několika tónech. Styly vznikají a odumírají. Musíme umět hledat v kvantitě kvalitu. Hledat víc než dřív, to je snad jediná změna, kterou nyní cítím.
Robert: Hudba je bohužel mnohem více o penězích. Někdy až příliš, ale tohle je asi v podstatě celospolečenský vývoj.
Honza: Myslím, že za dobu působení PHONETIXU se nezměnila jen hudební scéna, ale i doba a styl života. Lidé žijí víc ve spěchu a myslím, že jsou i náročnější. Vzniklo mnoho nových hudebních stylů. Každý si dnes může najít to, co se mu opravdu líbí a co mu vyhovuje, a to je fajn. A proto jsme s kapelou moc rádi, když si mezi ty své oblíbené někdo přidá i PHONETIX.
Maruška: Česká hudba prošla rozhodně velikým vývojem, ale nemyslím si, že ho přináší naše české stálice. Myslím, že už by se konečně český showbyznys měl zaměřit na menší nadějné kapely, které opravdu hrají osobitě, nezaměnitelně a přinášejí trošku života do české muziky.

Je pro vás důležitá image? Tmavé oblečení apod.?H.H. Christian: Image je velmi důležitá. Dovedete si ve Formuli 1 představit žluté Ferrari? S image si vás lidé spojí a tmavá nám vyhovuje. Život je plný světlých okamžiků, ale ty tmavé převažují. Pořád musíte něco řešit, s něčím se vyrovnávat, přemýšlet. Zajímá nás spíše oblečení než nagelované vlasy. Podle vašeho způsobu oblékání mohu poznat vaši náladu, vaše myšlenkové pochody. Ale podle účesu nepoznám nic. Jen třeba to, že máte hezké vlasy. Nic víc. Mne zajímá to, co je uvnitř.
Robert: Na koncertech jsem zásadně v černém. Image je důležitá, ale důležitější je hudba.
Honza: Image je určitě pro kapelu moc důležitá, hlavní je ale být sám sebou a co se týče oblečení, zastávám názor, že v pohodě můžu být jen tehdy, když na sobě budu mít oblečení, ve kterém se cítím dobře. A když mě uvidíte v černém, tak to není o image, ale proto, že mám tuhle barvu rád.
Maruška: Pro mě rozhodně. Mám ráda černou a hlavně to je takový styl života.

Hledáte další vokalistku. Kam se poděly ty předchozí, Bára a Klára? Jak se stala členem kapely Marie? Proč chcete ještě druhou vokalistku?H.H. Christian: S Bárou a Klárou jsme měli dohodu na rok. Dodnes jsme přátelé. Nic víc v tom není. Teď máme novou vokalistku, která je naší muzice naprosto oddána, takže se tím nezabývám. Ale věřte ženským! (Smích.) Ne, to je v pořádku. Hlavně cítí muziku jako já a to mi naprosto vyhovuje. Rozumím si s ní a nejvíc mě motivuje, když si s někým v určitých věcech rozumím a v jiných tápu. Tomu říkám jít stále kupředu. Víc to nebudeme rozebírat. Nejsou na pořadu dne nějaké důležitější otázky? Třeba globalizace?
Robert: Bára i Klára daly přednost divadelní dráze. Věřím, že jim ten zhruba rok a půl v kapele byl v něčem užitečný. Ve PHONETIXU jsme měli vždy dvě vokalistky.
Honza: Je pravda, že za tu dobu, co hrajeme, se v kapele vystřídalo mnoho lidí. Ale jak už bylo řečeno, tak hudbou sice žijeme, ale neživí nás, a tak i našim vokalistkám přibývají povinnosti a nové koníčky a jdou pak dál. Se všemi nám bylo fajn a vážíme si jejich práce a respektujeme i to, že se časem rozhodly jít dál vlastní cestou. Druhá část otázky je spíš pro Hynka, já jsem jen pouhý klávesista a do zpívání si nedovolím mluvit.
Maruška: Členem jsem se stala po dohodě s Christianem, myslím, že vám ještě ukážeme. Co se týče další vokalistky, jde o image kapely, ale z mého hlediska myslím zatím není potřeba.

Proč se PHONETIX poslední dobou rozhodl využívat nezvyklé množství kytarových samplů? Jde snad o to, aby si rozšířil fanouškovskou základnu? Nebo jde prostě jen o přirozený vývoj kapely? Přiznám se, že to ve vaší hudbě zní svěže.H.H. Christian: Je to přirozený vývoj kapely. S těmi kytarami to ale zase tak vážné není. Stále stavíme na elektrozákladech, pár kytárek ten sound jen oživí. A já jsem po určité době potřeboval opět ve své muzice cítit život, tlukot vlastního srdce, kterému jsem do té doby příliš nenaslouchal. Víc emocí. To, přes všechna kouzla, samplery neumí, ale kytara ano.
Robert: Je to přirozený vývoj kapely. Prostě jsme to tak cítili a taky udělali. Nelze to nějak logicky zdůvodnit, je to věc pocitů.
Honza: Jak již bylo řečeno, je to vývoj a momentální pocity a také to vypovídá o tom, co máme rádi a kytary rádi máme.
Maruška: Rozhodně jde o svěžest hudby, trošku energie a další vývoj. Jsme rádi, že se to líbí. Děkujeme.

Slyšel jsem, že vaše show působí až hypnotickým dojmem a evokuje atmosféru 80. let v moderním zvuku. Cítíte se vy sami jako řekněme dark popová skupina?H.H. Christian: Spíš bych řekl underground popová kapela. Novými písněmi se chceme víc přiblížit lidem. Ale jistá dávka toho „hypno“ u nás bude vždy. Rozhodně nejsme žádná „hurá, kapela, lidi, jdeme se bavit, nepřemýšlejte…“ Chceme, aby lidé přemýšleli o tom, co jim sdělujeme. Stále hledáme kompromis mezi naším vystupováním, jistým chladným odstupem a vřelostí. V hudbě hledáme hranici mezi kvalitou a komercí na pomezí kýče určitých hodnot. Nemůžete být úplně „out“ ani příliš „in“. Pak nejste nic. Jen další dítě své doby, po kterém za pár let neštěkne ani pes. My chceme od sebe i od druhých něco víc.
Robert: V podstatě téměř na všech našich koncertech hoří louče, svícen a svíčky. Je v tom tiché poselství. Pokud nás někdo nazve dark popovou kapelou nebudu protestovat.
Honza: Dark popová skupina??? Nevím, já jsem vystoupení Phonetixu nikdy neviděl.(Autor: Ty tvoje legrácky!). Dívám se vždy z pódia, tak to nemůžu posoudit. Všechno je na lidech, kteří na náš koncert přijdou.
Maruška: Já mám ráda “osmdesátky“, ale copak k tomu můžu říct? V těch letech jsem se narodila. Pojem dark popová skupina se mně osobně zamlouvá.

V poslední době jsem nabyl dojmu, že zájem o vaši kapelu stoupá. Myslíš, že vás lidé pochopili a že vám víc rozumějí? Mám pocit, že vás vnímá víc věkových kategorií.H.H. Christian: Protože to je ono přibližování, o němž jsem před chvílí mluvil. Hledáme nové posluchače, jsme daleko upřímnější než dřív a lidé to cítí. A také to může být způsobeno odrazem vývoje hudební kultury u nás. Lidé chtějí slyšet něco, co jim připomíná osmdesátá léta. Jsou unaveni nedostatkem nových nápadů u současných popových hvězd.
Robert: Zvýšili jsme koncertní aktivity, rozdáváme zdarma CD a založili jsme webové stránky. Jsme aktivní jako nikdy předtím. Kromě starých fanoušků nám skutečně přibylo i mnoho nových.
Honza: Také si to myslím a je moc fajn, že naše hudba zaujme věkově širší publikum, to rozhodně.
Maruška: Domnívám se, že více lidí mělo možnost nás slyšet, pochopit a zamyslet se nad námi. Závěr je na nich. A jaký, to si myslím, že je dokonce vidět.

Když netrávíte čas na turné, ve zkušebně nebo v zaměstnání, co děláte ve svém volnu, když se naskytne? Dodržujete i správnou životosprávu? Ještě vás baví chodit na mejdany?H.H. Christian: Životosprávu zrovna nedodržujeme. Jen naše vokalistka. Nekouří, nepije, zdravě jí. My ani ne. Jak dopadneme, neovlivníme nějakou životosprávou. Všichni v sobě máme naprogramováno, jak dlouho budeme žít, co v životě proděláme, co překonáme a co ne. Svým způsobem je dnešní lékařská věda jakousi pravou rukou boha. Ale k němu se při všem našem snažení nepřiblížíme ani o krok. Jak už jsem řekl, jsem zaměřený spíš ateisticky. Pro mě bůh je příroda a ta má stále větší moc nad námi než my nad ní. Nikdy ji zcela neovládneme. Umíme vyvolat umělý déšť, umělou bouři, ale příroda nám to časem vrátí v daleko větší míře a my se jí neubráníme. Chcete jíst celý život zeleninu? Fajn, ale tělo se s tím nesmíří a dá vám to pak jednou pocítit. To už však může být pozdě. Mejdany nás pořád baví, i když už ne tolik jako dřív. Každý přijde časem na to, že to nemá smysl. Zatím můžete dělat daleko důležitější věci než ztrácet čas zbytečným tlacháním a opíjením se ve společnosti. Jednou za čas to neškodí, ale nic se nemá přehánět, i když jste s lidmi, se kterými je vám dobře. Ale aby vám s nimi bylo hezky stále, nemůžete se s nimi vídat denně. A já osobně se ve svém volnu raději podívám na nějaký dobrý film, zahraji si na počítači či na playstationu, notebook si s sebou beru i na koncerty, když hrajeme někde za Prahou. Věnuji se také svému yorkshirovi, sleduji motoristický sport, moto GP a hlavně F 1. A hledám, co jsem dosud nenašel. (Smích.)
Robert: Poslouchám hudbu, čtu a rád se třeba projdu do lesa. Jeho majestátnost mě vždy naplní vznešeným klidem. Bohužel, životosprávu příliš nedodržuji. Na akce chodím, ale v poslední době jsem to dost omezil.
Honza: Pokud mohu hovořit za sebe, tak mohu říci, že se rozhodně nenudím. Mám spoustu přátel, které mám rád, a tak hodně času trávím mezi nimi. Také mám rád víkendy strávené na své chalupě v západních Čechách. Je tam krásná příroda, kterou miluji, a tak často jezdíme na různé výlety. Je to fajn. Poslední dva roky mě také baví adrenalinové sporty jako sjíždění lesních svahů na horském kole nebo lezení po skalách a tak podobně. Jak říkám, díky za to, že je pořád spousta věcí, které mě baví. Je mi líto lidí, kteří se jen nudí a nadávají na život.
Maruška: Ve svém volnu se zabývám věcmi, které mě baví: studuji, poslouchám muziku, jezdím na motorce, podívám se na pěkný film a zajdu na pořádnou “pařbu“.

Dnešní přetechnizovaná doba jako by zavrhla tajemno a takovou tu zasněnou poetickou atmosféru, na kterou osobně prostřednictvím nahrávek z 80. let sám rád vzpomínám. Jsi v tomhle ohledu stále nostalgický?H.H. Christian: Ano, jsem nostalgický. Chybí mi to. Proto dost poslouchám německou elektroscénu, kde nacházím to, co mi tady u nás chybí. Svět se velice zrychlil a zjednodušil a to mi vadí, takže musím hledat a hledat.
Robert: Ano, jsem nostalgický. Bohužel, nebo bohudík?
Honza: To si tedy nemyslím. Záhad a tajemství je pořád stále dost a právě díky nově vznikajícím technologiím další přibývají. A nostalgie? Je mi líto, do mého života nepatří, dívám se dopředu. Je ale pravda, že občas, možná trošičku nostalgicky, zavzpomínám a příjemné to určitě je, ale jak říkám, moc často se to nestává..
Maruška: Já myslím, že pro všechny lidi tajemno zavrženo není...pro mě rozhodně ne. A
tudíž to není žádná nostalgie.

Jak je to s koncerty na rok 2007? Plánujete třeba něco speciálního, co by fanoušci měli vědět?H.H. Christian: Určitě, ale mám zakázáno o tom mluvit. Zcela jistě uspořádáme podzim s H. Vozarym, svého času bubeníkem Oceánu. Už přijde ta otázka o globalizaci či smyslu života a vesmíru vůbec? (Dočkáš se.)
Robert: Postupně chceme představovat lidem nové písně. Jsou to jako naše nově narozené děti, musíme se s nimi pochválit.
Maruška: Rozhodně jich bude více a něco speciálního přijde určitě také. Jen si to zatím necháme pro sebe, že jo, kluci?

Personální složení se u vás často měnilo. Je současná sestava PHONETIX 2007 pevná a stabilní?H.H. Christian: Je pevná už dobrých osm deset let a s nově příchozí vokalistkou je snad ještě pevnější. I když, kdo ví? Do ženských nevidíte. A kdo tvrdí opak, nevidí ani na špičku nosu. PHONETIX není jen kapelou, ale také společenstvím lidí, kteří si jsou vzájemně víc než pouhými spoluhráči. My tady spolu hrajeme i v životě. PHONETIX je v tomto směru upřímný. Prostě nenajdete stabilnější kapelu. To je ten důvod, proč tu stále zavazíme.
Robert: Z mého pohledu jsme stabilní, ale po předchozích zkušenostech budu přece jen opatrný.
Maruška: Myslím si, že ano. Mám ještě spoustu plánů.

Před šestnácti lety vyvolala skladba Rachel od Oceánu doslova hysterii. Vnímali jste tohle období a zažili jste se svou domovskou kapelou PHONETIX něco podobného?H.H. Christian: Ano, zažíváme to s naší skladbou Anděl nade mnou. To je zas taková naše hymna. Co se týká Rachel, příliš jsem tu hysterii nevnímal. Od Oceánu mám rád úplně jiné skladby. Rachel to tedy zrovna není.
Robert: Ano,tohle období jsem vnímal velmi emocionálně. Naší hymnou byla píseň Anděl nade mnou, ale možná ji v budoucnosti nahradí nějaká nová.
Honza: To si samozřejmě pamatuji a určitě je snem každé skupiny něco takového zažít a věřím, že PHONETIX to má teprve před sebou.. Ta naše "ráchel" už je na světě a je jen otázkou času, kdy jí lidé objeví.
Maruška: Před šestnácti lety jsem vůbec o žádné Rachel neslyšela. Takže o čem se to mluví? Jen žádná hysterie prosím! (Smích).

Je u vás zpěvák H. H. Christian zároveň i lídrem kapely? Pokud ano, dává to najevo?H.H. Christian: Jsem lídrem, ale najevo to dávám, jen když si chci prosadit svou. Ale tomu se říká zdravá asertivita. Už jste viděli neasertivního lídra? Já ne. Pokud je v kapele silná osobnost, která má, kromě zpěvu, také co říci, pak je to jako mít ve fotbalovém mužstvu Ronaldinha. Bez silné osobnosti se kapela dříve či později rozpadne. Och, jak nabubřele to zní! Já se mám tak rád! (Smích.) Kdo nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani druhé. Tak co je na tom vlastně špatného? (Úsměv.)
Robert: O tom, jak to vypadá v kapele, možná nejlépe svědčí osud písně Bezejmenná. Hynek ji za žádnou cenu nechtěl dát na demo Navždy. Nakonec ho zbytek kapely demokraticky přehlasoval.Ale dalo to hodně práce.(Smích.)
Honza: Jistěže, Hynek je tou naší jedničkou a všichni to tak chápeme a respektujeme. On je PHONETIX a tak to má být.A jestli to dává najevo? Určitě ne, skromnost je povahovou vlastností, kterou si na něm všichni vážíme a máme ho za to rádi.
Maruška: Určitě je vůdčí osobností, ale myslím, že kapela funguje především jako celek, takže nikdo nedává najevo, že je lídr. Samozřejmě koncert je hlavně o stavu zpěváků, jako je tomu v každé kapele. Se čtyřicítkou horečkou a nateklými mandlemi to prostě nejde, ne?

Tvůj vztah k internetu je kladný? Nebo záleží na náladě?H.H. Christian: Veskrze kladný a pozitivní. To je zas otázka! Nebylo by něco závažnějšího? ( Vydrž!)
Robert: Internet bude čím dál vlivnějším a silnějším médiem. A bude takový, jakým si ho lidé udělají.
Honza: Jednou větou, internet lidi spojuje, ale stejně tak i odcizuje, ale díky za něj.Už si asi málokdo dokáže představit život bez internetu.
Maruška: Internet je skvělá věc. Může život dost zjednodušit. Ale samozřejmě, že někdy využiji i romantický dopis, když si to situace vyžaduje.

Máš rád dobrý film nebo dáš přednost knize?H.H. Christian: Obojímu. Z našich autorů Čapek, ze zahraničních S. King, A. C. Clark. Z filmů beru vše. Mám rád filmy s K. Spaceyem, K-pax, Život Davida Galea, pak třeba Butterfly efect, japonské horory, Červeného trpaslíka, Star Trek, Lepší už to nebude s J. Nicholsonem. A také film, který začíná slovy „láska je všude kolem nás“. Bohužel si nemohu vzpomenout na název. Tuším Láska nebeská? Je toho opravdu hodně, jsem velice kulturní člověk.
Robert: Dám přednost dobrému filmu.Ze science fiction mám rád třeba kultovní film Věc.Ze seriálů třeba Haló,haló dále M.A.S.H. 4077 nebo Červeného trpaslíka.Dřív jsem hodně četl knihy o psychologii,tajemnu a duchovnu.
Honza: Teď jsem si uvědomil, že jsem si už dlouho nepřečetl žádnou knížku. Je to dáno dobou, nedostatkem času, a tak je asi jednodušší pustit si film. Ale těším se na to, až budu mít více času a něco hezkého si přečtu, třeba knihy od Paula Coelho jsou příjemné a nutí člověka zamyslet se. A to dokáže jen málokterý film..
Maruška: Raději bych dala přednost knize. Ale většinou mi na ni nezbývá moc času a vzhledem k tomu, že pořád něco čtu ke svému studiu, je to opravdu utrpení. A dobrý film? Abych úplně nevypadla z kulturního dění, ráda si udělám čas a na nějaký se podívám.

Jaký máte vztah k médiím, respektive k masmédiím? Nazývají vás i dnes plagiátory Camouflage, De/Vision, atd.?H.H. Christian: Už jsem si zvykl. Média jsou nutné zlo. Co víc k tomu dodat? Bez nich by to nešlo.
Robert: Masmédia jsou ovládána určitými skupinami lidí. Ti je používají jako prostředek moci k manipulaci. Posledním demo CD jsme vykročili jiným směrem než uvedené kapely.
Maruška: Z hlediska mého vlastního soukromí masmédia samozřejmě rozhodující nejsou. Jejich názor se nedá ovlivnit. Ale z hlediska profesního se myslím mohou leckdy hodit. Umožňují komunikaci v širokém měřítku, což je samozřejmě dobře.

Jak se ti líbí dnešní tvorba Petra Muka?H.H. Christian: Kdo někoho miluje, bude milován a nejen v kontextu partnerského soužití. Takže milujte se a množte se, ono se vám to vrátí. Milujte svůj život. Až ho milovat přestanete, bude zle. Což se může stát. Tak se snažme, aby k tomu nedošlo. Vždycky je někde nějaký východ, nejen na konci tunelu. Pokud se mi v životě přihodí, že konec tunelu uvidím a z vlastní vůle k němu budu chtít dojít, pak budu vědět, že jsem prohrál sám se sebou. Takže na ty závažnější otázky nedošlo! (Kleje.) Tak teď řeknu něco já. Nám známý vesmír se nachází zhruba v polovině svého života. Zajímalo by mě, co bude pak? Druhý třesk? A všechno se vrátí zpět a my tu budeme zas a zas prožívat totéž? To se raději snažme prožívat to teď. A to co nejlépe, abychom to špatné nemuseli zažívat znovu. A teď ještě vážněji.(Nevíš, co činíš, Hynku, za chvíli to pochopíš.) Nelíbí se mi globalizace, která jen přikazuje a ač dává, ve skutečnosti nás obírá o naše kulturní hodnoty, o národní hrdost. Svět nebude nikdy vypadat tak idealisticky jako v mém oblíbeném Star Treku. Vždy se najde skupina lidí, kteří budou proti tomu bojovat, a vedle nich budou umírat nevinní. Trápí mě neutěšený politický vývoj v zemích, kde se američtí „spasitelé“ angažují za jejich lepší budoucnost, kterou ale oni nemají , pokud si ji nevytvoří sami svými vlastními silami. Nemám nic proti Americe, je to jejich úkol, protože jsou nejsilnější zemí planety. Tato role jim po právu patří, ale každý by se měl ve své zemi začít vypořádávat se svými problémy sám.Vadí mi bezduchý terorismus, náboženský fanatismus. Kdo opravdu věří, nedokáže ničit život kolem sebe. Tu čistotu víry někteří špiní k obrazu svému. Když se oddlužovaly jisté africké státy, proč se o to nepokusit ve větší míře všude tam, kde je to potřeba? Místo výdajů na zbrojení by se všechny ekonomicky silnější státy měly dohodnout na dlouhodobém plánu pomoci těmto zemím. A trvalo by to stovky let. Pak by svět mohl vypadat trochu jinak,vyrovnaněji. To ode mne není žádná bohopustá utopie, jak to teď může znít. Je to dlouhodobá idea, pro kterou má život na Zemi smysl. Žabomyší hašteření tuzemských politiků je ničím proti něčemu takovému. Je příliš mnoho věcí, nad kterými přemýšlím, které mě trápí. Ale podělím se o ně jen ve chvíli, až si budu jistý, že je někdo schopen mi naslouchat. Muzika pro mě není jen zábavou. Skrze ni chci říci mnohem více, než mi je teď dovoleno
Robert: Slyšel bych ho raději v Oceánu.Třeba mi tohle přání někdy vyjde...
Maruška: Petr Muk pro mě bude vždycky osobností. Měla jsem možnost se s ním setkat. Je obrovský profesionál s charakteristickým projevem, který je nezaměnitelný s čímkoli jiným. Má můj velký obdiv a přála bych mu, aby už pochopil, co pro nás znamená.

Jaký je tvůj vztah k přírodě? H.H. Christian: Kladný, mám rád zvířátka, i na talíři. A pravidelně chodím objímat stromy-když odcházím z Black Angelu.(Smích.)
Robert: Sami jsme součástí přírody, i když ne zrovna tou nejreprezentativnější, mám-li to říct diplomaticky. Měli bychom se více soustředit na to, jak ji ochraňovat, abychom ji předali dalším generacím v lepším stavu, než je dnes.
Maruška: Příroda je všechno. Je to místo, kde žijeme, díky čemu žijeme a k její síle mám obrovský respekt. ...

H. H. Christian: Zpěvákova zpověď

Jsi zakladatelem PHONETIXU. Cítíš nějakou větší zodpovědnost za kapelu? Jsi autorem vašich textů nebo to máte rozděleno mezi všechny členy? A kdo skládá většinu vaší hudby? Nepřipadá vám vaše stylová terminologie pořád stejná? Každý je zodpovědný sám za sebe, takže kdo je ve PHONETIXU, na toho spoléhám, že stojí za mnou a důvěřuje mi. Já se cítím maximálně zodpovědný za to, abych ostatním předložil své nejlepší nápady a dohodl se s nimi, které z nich využijeme. Lidsky se cítím za ně zodpovědný do té míry, že když má někdo problém, snažím se ho s ním vyřešit i mimo kapelu, protože PHONETIX není jen hudební skupinou, ale také společenstvím lidí. Jejich vztahy jsou vzájemně propletené a nesouvisí jen s tím, co děláme ve skupině. Hudbu i texty píšu já, ovšem selekce a konečné aranžmá je prací všech zúčastněných. A co se týče stylu, PHONETIX se hodně stylově proměňoval. Největší proměnu zažil asi na CD Doteky proměn, už ten název, hojné využití orientálních prvků, dá se říci, že toto CD bylo nejméně komerční produkcí PHONETIXU, nikde jsme je ani moc nehráli, ani nepropagovali, což je myslím si škoda. Byli jsme s ním o dva roky napřed proti tomu, co se tady později začalo hrát, tedy taneční hudba ovlivněná východními styly. Nicméně návrat ke kořenům bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat, a nakonec z toho, jakoby dávno již mrtvého novoromantismu, vznikl klasický popík. Vždy jsme byli popíkáři. Naopak stylovosti si u kapel vážím, každý by měl hrát tak, jak to cítí a nesnažit se experimentovat, protože přílišné a horlivé experimentování je kalkul a nesouvisí se srdcem a naše muzika je od srdce.

Tím se nabízí hned další otázka. Existuje v kapele určitá rovnoprávnost? Rovnoprávnost v kapele určitě existuje, ale do určité míry. Nazval bych to demokracií s mírnými prvky asertivní části mé osobnosti, tedy přesvědčováním druhých, že jsou určité meze. Ale každý má právo projevit svůj názor, jen o výsledku chci rozhodnout já, občas formou kompromisu.Ve skutečnosti ani na divadle, v politice, ani v jakékoliv kapele opravdová demokracie fungovat nemůže, vždy tam musí být určitá osobnost, která udává směr. Na tom je založen každý systém.

Ve tvém sólovém projektu Christian „Padá hvězda“ je více než zřejmé, že tvá láska k U2 je nepřehlédnutelná, což ani sám nepopíráš. Dokonce to na mě působí jako revival. Nebo se mýlím? Ano, děkuji ti za otázku. U2 mám rád a je to znát, je to taková má soukromá pocta oblíbeným hudebním velikánům. A Bono je pro mě velikán nejen v muzice, ale i svými politickými postoji, které si za ta léta v sobě vybudoval, je jednou z mála opravdových star, která má i něco v hlavě a ví, co chce světu říct. A navíc je věrným a milujícím otec rodiny, což také vypovídá o jeho inteligenci. Žádná nabubřelá a přelétavá hvězdička, která si chce jen užívat a zneužívat svého postaveni v hierarchii popmusic a popkultury vůbec.

Z tvého hlasu a osobnosti lze cítit jakýsi sexuální náboj, čemuž nasvědčují lehce erotická ountra. Souhlasíš s mnou? Pokud ano, myslíš si, že to k tvé hudbě patří? A opět ti děkuji za tuto velmi zajímavou otázku. Když zpívám, v určitých momentech je to pro mě jako prožít si orgasmus. Vím, co by mi chybělo v životě nejvíc. A navíc orgasmus trvá jen pár vteřin, kdežto v některých písničkách si ho prožiji třeba i minutu a déle. Když jsem skládal například Pár stop pod zemí, cítil jsem určité sexuální napětí, a když takovou skladbu zpívám před lidmi živě, napětí povoluje. Mé skladby jsou protkané živočišnou sexuálností, mám-li to tak nazvat, a zpívám emotivně, pocitově, což mi u spousty dnešních interpretů chybí. Například z naší scény umí emoce ve svém hlase používat jen Bílá, Basiková, ze zpěváků Muk, ale ostatní mi připadají jaksi sterilní. Jen odezpívají svůj part a jdou dál.

Co ty a fanynky? Držíš se spíš zpátky? V období skupiny Shalom na mě působily mírně mimo a myslím, že vše nikoli správně pochopily, co se týká textové ideologie, která byla mnohem hlubší. Když jsou fanynky, je to jedině dobře. Proč bychom jinak dělali muziku? Jen pro své uspokojení? Nebuďme pokrytci, to by nás dlouho nebavilo. Potřebujeme motivaci a tu nám mohou fanynky dodat. Držím se zpátky v tom smyslu, že si uvědomuji, že tady jde hlavně o hudbu. Je povrchní někoho obdivovat jen proto, že se mi líbí jeho muzika nebo jeho zpěv. Důležitější je lidská stránka a tu na koncertech nepoznáte. Ano, párkrát jsem spadl do vztahu s fanynkou a jednou to vydrželo i hodně dlouho.Ale vyloženě ta posedlá fanynka? Nepamatuji. Dřív nebo později to začalo ve vztahu vadit. Dost často v životě jsem měl pocit, že na mě žárlí, ne na mou osobu, ale na to, co dělám, že se tím uzavírám do svého světa, do kterého pouštím jen sám sebe. Hezky řečeno! Co se týká textů, opravdu některé texty lidé špatně pochopili. Třeba album Navždy. Ptají se: „To je zas další písnička o vztahu?“ Stalo se mi to už několikrát. Ano, skladba zní tklivě a text také. Ale je to o strachu ze smrti, o touze žít věčně. CD Navždy nevypovídá o tom být s někým navždy, ale být tu navždy. A takhle bychom mohli pokračovat až do rána. Problém není v nejasných textech ,naopak. Teď je píši až moc jasné. Ale v tom, že dnes lidé nechtějí příliš naslouchat. Je to dáno rychlým životním tempem, jsme zavaleni kulturou vypalovaných CD, DVD, multikin. Lidé nečtou a jakmile není vše řečeno první slokou, udělají si o obsahu textu mylnou představu. Nikomu nic nezazlívám. Takový je prostě současný svět. Dříve měli lidé na přemýšlení více času.

Album Navždy je vaše nejtanečnější dílo. Může ovšem působit i hodně kontroverzně. Nejde už přece jen o klasický synthpop. Souhlasíš se mnou? Navždy není náš typický popík, ale určitě je to jedno z nejpovedenějších CD PHONETIXU. Mám ho rád, zvláště Smrtihlava. Ten je textově i hudebně hodně vzdálen mým popěvkům. V mém životě bylo prostě období, kdy jsem měl potřebu složit něco takového. Každé CD je částí mého života a tak trochu vypovídá o mém současném stavu a rozpoloženi. Navždy je hodně o smrti, což budou i nové skladby. Prostě mě toto téma zajímá svou konečností, definitivností a tanečností té doby i vývojem politické a kulturní scény u nás. Kolik lidí jsem ztratil, kolik významných lidí ztratila naše společnost. Kolik živočišných druhů nadobro zmizelo z povrchu naší planety. A koneckonců kolik ztrácíme půdy díky globálnímu oteplování. To je kromě neutěšeného politického vývoje v jistých zemích tím nejhorším, co nás potkalo a co nám hrozí. Mám pocit, že pokud se s tím něco rychle neudělá, za padesát let bude z evropského kontinentu vyprahlá poušť. Jak po stránce přírodní, tak i ekonomické. Globalizace je problém, který europolitici nechtějí vidět, jde jim především o naplnění vlastních kapes. Nechtějí vidět, nakolik je tento systém totalitární a nebezpečný. Místo abychom dělali něco pro záchranu naší planety, zamezili zvětšování ozónové díry a vymírání druhů, necháme si od EU přikazovat, co smíme a nesmíme, zasahovat do vlastních zákonů a národní identity.

Jsi ženatý? Máš děti? Nebo stále uznáváš bohémský způsob života?
Bohémský život můžeme vést v jakémkoliv stavu, svobodném i manželském. Každý, kdo si umí užívat, je tak trochu bohém. A když někdo při tom dokáže být i zodpovědný a postarat se o rodinu, zaslouží si můj obdiv.

Myslíš, že současná novoromantická scéna, ať už u nás nebo v zahraničí, má ještě své příznivce? Termín synthpop působí už přece jen zastarale. Má spoustu příznivců, jen to tu téměř nikdo nehraje. Ale kapel v tomto stylu je velmi mnoho, hlavně v Německu. Proč každý tvrdí, že novoromantismus je mrtvý. Je snad mrtvý stoletý jazz, dechovka, metal? Nechápu ty, kteří to říkají. Novoromantismus je styl jako každý jiný, jen se mu věnuje málo kapel a interpretů, protože se všichni převelice snaží být in. Ale být in je out. Být svůj je in. Každý na to časem přijde sám. Tenhle styl má pořád co říct. Jen si proboha pod tímto názvem nepředstavujme kapely té doby, ale poslouchejme ty současné, v jejichž tvorbě tyto náznaky jsou.

Na druhou stranu si myslím, že na albu Navždy skladba V tobě chci se hřát působí dost moderně, kytarové samply lehce evokují typ kapel jako Project Pitchfork, And One, Dance or Die atd.. Je možné to takhle chápat? Vše umocňuje milostný začátek songu. Ta skladba je rychlá a jakoby tvrdší, protože vyjadřuje to, čemu říkáme sex pro sex. Rychle a tvrdě. A že zní moderně? Ale nad tím, jestli nějaká skladba zní opravdu moderně, nebo retro nepřemýšlím. Přemýšlím o její podobě, ale ne o tom, co bude připomínat, nebo jestli půjde s dobou. Kdybych si řekl, že teď udělám něco moderního, už to bude kalkul a ten nápad by mě přestal zajímat. O tom jsme už mluvili, že? Pro mě za mě to může připomínat třeba Nine Inch Nails. Nad tím také nepřemýšlím. Až když je hotova a vím, že už se k ní nebudu vracet a nechám ji v té podobě, v jaké je, pak si řeknu:„No, je to trochu jako...“ Ale při samotném tvůrčím procesu opravdu nepřemýšlím o tom, že to musí znít jako určitá kapela.

Určitě se zajímáš o více hudebních stylů. Co je ti blízké mimo vaši dance romantic? Jsi schopen se ztotožnit i s gotickým rockem jako Bauhaus, Sisters of Mercy, raná hudba Clan of Xymox a jejich novoromantické začátky, než se přes elektroniku dostali právě onomu zmiňovanému gothic rocku? Poslouchám dobrou muziku, to znamená všechno, co mě nějakým způsobem zaujme. O U2 jsme už mluvili, přes Depeche Mode až třeba po ty N.I.N., Metallica, Pink Floyd, De/Vision, The Cure, Sister of Mercy, Sting, Coldplay, Madonna, Sepultura, Delerium. Mám pokračovat? To jsou skoky,co? Beru vše, co mě osloví. A že hrajeme nějakou dance new romantic kdovíco music? Ne. Hrajeme popík, elektropopík, jak chceš. Neřeš to.

Tvoje krédo?
Krédo? Co tě nezabije, to tě posílí. Ale asi jsi čekal něco hlubokomyslnějšího. Nechci skončit jako nějaký další tuctový muzikant. Chci světu něco dát, něco tady po sobě zanechat, nejen muziku. Chci ze sebe dostat strašně moc věcí, ale to si mohu dovolit, až mně budou lidé naslouchat. A to se může stát jen skrze naši hudbu, pokud se s ní ovšem dostaneme dál než jen do rock klubu. Mám v sobě jisté poselství týkající se globální politiky a naší role ve vesmíru, jehož jsme jen krátkodobou součástí. Mám potřebu se vyjádřit, někdo by to mohl nazvat mesiášstvím zpěváků 80.let, viz svého času již dříve zmíněný Bono Vox. Ale myslím si, že doba na určitá gesta právě nastala. Zvláště dnes, když všichni jen přijdou, odehrají, odezpívají a jdou někam “pařit“. Cítím, že tohle je má role, kterou mám tady na tomhle světě odehrát.

A závěrečná otázka pro všechny. Co byste vzkázali svým fanouškům?H.H. Christian: Mějte nás rádi.My se vám za to odměníme co nejlepšími písničkami.
Robert: Žijte tak, abyste umírali s čistým svědomím a se vztyčenou hlavou.
Honza: Děkujeme vám za podporu.
Maruška: Že jsem tu pro ně!

Děkuji za rozhovor.

Bob Lučan

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad

Facebook Twitter