Po vydání poslední desky Vendetta a následných problémech uvnitř kapely, leckdo nad legendami lámal hůl. V roce 2008 však oznámili návrat a po sériích úspěšných koncertů se nabízela otázka, zda bude největší český, gothic rockový kult ve své tvorbě pokračovat. Inu stalo se, po roce od zmrtvýchvstání vychází album Dogma - nová krev do žil nebo umělecká vyčpělost gotických dinosaurů ?

Na úvod přiznám jednu věc, XIII. Století jsem měl vždy v oblibě a klišé texty ani poněkud laciné rockové postupy mě od jejich poslechu neodradily. Na albech této kapely se totiž vždy nacházela jakási přízračná nit, která všechny skladby tak nějak spojovala, ať už mluvíme o koncepčním opusu Ztraceni v Karpatech, synthpopové Metropolis či kontroverzním Werewolfu. Buďme však současní, buďme dnešní, je vůbec možné aby obstála další deska této kapely, i v jiných dimenzích, než na pomezí undergroundu? Obstojí vůbec deska, která je stále o to samém?

To album je už zpočátku podivné, nejen, že bych ocenil kvalitněji provedený booklet, kde mimo několika citací nenajdete zhola nic, poněkud obskurní je i samotná koncepce alba - Deset skladeb v celkové stopáži 47 minut považuji za únosný standard, samotný obsah je však únosný jen někdy.

Pro mě zcela nepochopitelném intru s názvem „Labyrinth“ přichází skladba „Kabarette voltaire“, ve které „Třináctka“ slaví plný návrat ke kytarám. Písnička patřící jak textem, tak technickým provedením k absolutnímu standardu kapely odkazující na známého umělce je silně potopena tupostí a naivitou písně následující. „Katakomby“ je dámy a pánové postavena na nejjednodušším basovém základě, který jsem kdy slyšel a nebýt toho, že jde o třináctku, myslel bych, že poslouchám demáč kluků odvedle. Text se taky celkem pyšní, nejen, že obsahuje stupidní kombinace českého a anglického projevu, věty jako: Nové časy přichází, ignorujte MTV nasazují korunu textařskému (ne)umění. Když řeknu, že se ostatní písně drží v podstatě stejném duchu, nebudu daleko od pravdy. Laciné kytarové postupy (které zachraňují snad jen ucházející klávesy) a pocit vykrádání sebe sama evokuje uměleckou vyprahlost. I na albu „Dogma“ však lze nalézt světélka v jinak mlhavém projevu.

Jsou jimi především písně jako „Černé slzy“, kde kapela nevybočuje z klasických „třináctkovských“ sfér, svou energií a chytlavostí však dává vzpomenout na časy dávno minulé a „Prokletí domu slunečnic“, připomínající kultovní „Dům kde tančí mrtví“ (Ztraceni v Karpatech) – pochmurně znějící kytary protkané nápaditými riffy a konečně pořádně melancholickým hlasem Petra Štěpána mě prostě bavila a bez okolků jí označuji za nejtechničtější věcí na albu.

Jinak se však album Dogma nese ve znamení průměrných hitů, bez přítomnosti toho zásadního a textů originálních asi jako Štěpánovy sluneční brýle.

Fénix povstal z popela. Zda-li tak úspěšně jako po rozpadu HNF je však sporné. Na počátku devadesátých let tato kapela znamenala pro rodící se alternativní scény mnohé, byla kapelou s věčnou příchutí tajemna. Dnes zbylo jen ucházející torzo. Jaká škoda.

Autor: Vojtěch Kůgel

3/7