WE ARE THE UNDERGROUND – Reportáž z koncertu Christ vs. Warhol a Faith and The Muse

WE ARE THE UNDERGROUND – reportáž z koncertu Christ vs. Warhol a Faith and The Muse

„We Are The Underground“ zpívá Monica Richards procítěně, bojovně a temně v refrénu skladby Blessed z aktuálního alba Faith and The Muse: ankoku butoh: (2009). V pátek 06. 08. 2010 se v žižkovském klubu Exit Chmelnice odehrálo fantastické představení, jehož hlavními protagonisty byli právě Faith and The Muse. O tom, že Faith and The Muse jsou tím pravým a skutečným Undergroundem, nemohl po skončení koncertu ani na vteřinu zapochybovat nikdo ze zúčastněných.

Skupinu založili v roce 1993 zpěvačka, básnířka a myslitelka Monica Richards (ex-Strange Boutique) a muzikant William Faith, který předtím vystupovat společně s Shadow Project, Christian Death, Mephisto Waltz či Sex Gang Children. Jejich hudební styl se pohybuje na pomezí gothic rocku a dark-wave, je ovšem silně ovlivněn etnickou hudbou a soudobou i klasickou vážnou hudbou.

Jako předkapela vystoupili Christ vs. Warhol, kapela se zajímavým názvem a neméně zajímavou hudbou. V jejich podání zazněl nefalšovaný kalifornský death-rock, dostatečně dynamický i temný zároveň. Nejsem sice žádný odborník na tento specifický undergroundový styl, ale moje intuice mi říká, že pokud jsou Christ vs. Warhol považováni za největší objev death-rockové scény poslední doby, pak je to jistě právem. Během jejich vystoupení jsem se ani na vteřinu nezastavil, hudba mne nutila k tanci (resp. pogování), a mé tělo se v taneční euforii pohybovalo zcela přirozeně a lehce, bez jakékoliv křeče, či topornosti. Stejně jako já, se ani na moment nezastavila ani energická zpěvačka Eveghost. S visáží divoké a neoblomné anarcho-aktivistky, jejíž hlasový projev trochu připomíná Siouxsie, působila velmi uhrančivě. Eveghost i její kolegové s typickou výstřední punk/death-rockovou image: Marzia Rangel, Steven James a Geoff Bruce, si mě zcela získali, pročež jsem neváhal, a okamžitě po skončení jejich show jsem s radostí investoval 250 Kč do trička Christ vs. Warhol.

Když se po krátké přestávce na pódiu objevili Faith and The Muse, má radost se zdvojnásobila, neboť jako doprovod kultovního dua Monica Richards – William Faith vystoupili kromě houslisty Paula Mercera a bubenice Julie Cooke také všichni členové Christ vs. Warhol (kromě zpěvačky Eveghost). Na úvod se rozezněl smutný tón houslí Paula Mercera, stylizovaného do role barokního eunucha. Zvuk houslí byl najednou jako švihnutím biče přerušen úderem bubnu Williama Faitha, respekt vzbuzujícího muže v černém obleku, s černými brýlemi na očích a blonďatým čírem na hlavě. Nastalo několikaminutové militantní a přímočaré bubnování, kterým Faith and The Muse uvedli své příznivce do magického mezisvětí, v němž vládne jejich hudba. Bubnování tvrdé a bez okras, jako z úsvitu civilizace, jímž umělci hned v úvodu naznačili, že v jejich světě není místo pro zbytečné ani falešné pocity a hodnoty. To byl pouze začátek, to co následovalo, zcela předčilo naše očekávání. Během koncertu předvedli umělci brilantní výkony. Každý z hráčů vystřídal snad všechny hudební nástroje, které si lze představit. Kromě elektrických kytar a baskytary zazněly bicí nástroje různých tvarů a velikostí, široké spektrum strunných nástrojů, došlo i na mandolínu, a v pozadí se ozývaly abstraktní či chladně elektronické samply. Hráči prokázali naprostou virtuozitu a jejich chuť do hraní přenášela na posluchače démonickou energii a vášeň. Při hudbě Christ vs. Warhol jsem tančil, ale při hudbě FATM jsem se již, společně se svojí Markétkou, vznášel v nadpozemských sférách. V těch okamžicích jsme byli zcela oddáni Monice Richards, této přenádherné kněžce Kultu Vášně, skutečné Múze, přívětivě se usmívající a něžně se pohupující po pódiu, a rozdávající ty nejkrásnější dary v podobě fascinujících písní a v nich obsažených příběhů a poselství. Zazněly všechny zásadní skladby: Battle Hymn, Blessed, Into My Own ze sólového alby Moniky, Scars Flown Proud, Cantara, Sovereign a řada dalších. Své dojemné houslové sólo předvedl Maestro Paul Marcer, a na vše zpoza černých brýlí přísně dohlížel charismatický William. Néméně charismaticky ovšem působili všichni členové této neobyčejně sympatické kapely, kteří se snaží být svým fanouškům co nejblíže, a přes jejich možná poněkud odlidštěné kostýmy sálá na vnímavého jedince z jejich srdcí neobyčejný žár a láska. Při prvním přídavku Plague Dance se rozpoutalo divoké pogo, a poslední skladba večera Sparks – to už bylo naprosté odevzdání se do náruče Božské Múzy Moniky Richards a její družiny.

WE ARE THE UNDERGROUND, toto heslo potvrdili FATM zcela bez pochyb. Celé jejich představení atmosférou pospolitosti mezi umělci a publikem evokovalo sklepní či bytová představení českého undergroundu 70. a 80. let, a vlastně všech undergroundů, které se formovaly v dějinách lidstva v rámci odporu proti režimům, které nerady lidem umožňovaly svobodu a přirozené sebevyjádření. „Všechno se změní, všechno zmizí a my budeme znovu stavět, neměj strach, my jsme Underground, náš svět je to, co tvoříme“.

Skromní leč geniální a navýsost sympatičtí, tak na nás zapůsobili Faith and The Muse i Christ vs. Warhol. Originální a nadaní umělci, kteří po skončení koncertu neváhali přijít mezi své fanoušky ochotně si s nimi povídat a nechat se společně fotografovat, přestože věděli, že je čeká náročná a únavná deinstalace nástrojů a aparatury. Škoda, že na tento skvělý koncert přišla jen hrstka nejvěrnějších příznivců. Klub Exit nebyl naplněn ani z poloviny a jen malá část publika se oddávala vášnivému tanci. Obě kapely si jistě zaslouží bouřlivější přijetí a početnější publikum. Přesto to byl neobyčejně kouzelný večer.

Autor: Ivo Černatovič, DekadenteMorfin

P.S.: Děkuji Markétce a Čipimu za skvělou společnost.