Komentář: K pocitu osamělosti

Také jsem vždy marně hledal sobě rovných. Vlastně už se o to ani nepokouším, i když občas se mi zasteskne při představě nekonečných rozhovorů, při nichž jedno téma překotně střídá druhé, a nové, neposkvrněné myšlenky tryskají ze srdcí nerozlučných přátel celou noc, a nepřeruší je ani svítání, ani poledne, ani další soumrak. Sny se nezdají, jsou recitovány, a snílci se drží za ruce a hluboce jeden druhému dívají se do očí. Já a on...nyní je mi lhostejno zda v jednom, či ve dvou tělech. A kolem divoká příroda, skaliska a neproniknutelné lesy, chladná jezera. Ničeho jiného nežádám.