XIII. století - Dogma 2009, Bob Lučan

XIII. století – Dogma 2009

Styl: gothic rocková legenda, ČR, Jihlava

Čas: 47 minut

Skladby: Labyrynth, Kabarette Voltaire, Katakomby, Hypnotizer, Černé slzy, La femme fatale, Měsíc lovce, Prokletí domu slunečnic, Dogma, Marthyrium.

Černá nebesa znovu otevřela svou náruč, aby nám nabídla zbrusu novou desku jihlavských vlků, bez jakýchkoliv pochyb nejúspěšnější a zároveň nejdůležitější gothic rockové skupiny tuzemského undergroundu. Rudá plaketa DOGMA se sošným vlkodlakem  upoutá jako krev upírku ze svatého domu. I když se album jmenuje výstižně Dogma, vy prosím má slova jako dogma neberte.

Sám jsem byl a stále jsem velkým příznivcem dekadentního labyrintu XIII. století, ze kterého jsem vždy našel cestu zpět, plný nových dojmů a mystických zážitků. Možná jsem byl mladší a méně náročný, kdo ví. Kdo by řekl, že přes personální změny, to chlapcům vydrží tolik let. Kapela, jež navázala na svou punkovou minulost, doby kultovních H. N. F., ve které jsem sjížděl jejich kazety a společně s nimi se průběžně přesouval z politických sfér. Kdy jsme hodně drtili Pistole, Dead Kennedys, Clash, Ramones, Exploited, Adicts a všechny ty sichrajskové revolucionáře. Byli jsme hladoví a nadopovaní adolescenti, kteří chtěli stále poznávat něco nového. Proto byl tenkrát přesun do mystičtějších zakoutí skutečně přirozený. Punková kazajka už nám byla těsná. Damned v době Phantasmagoria a Anything zpomalili, moji a vaši Hrdinové se přejmenovali na středověký letopočet.

Na novém albu jsem spíše trošku zasažen úzkostí a v LABYRINTHU jsem se nejspíš opravdu ztratil jako padlý anděl z jejich novinky. Samozřejmě, že uslyšíte ještě plno rozporuplných názorů. Naštěstí se sice nekoná do třetice cover verze na Bauhaus ani na Sex Pistols, dokonce Maestro upustil od kompletního anglického deklamování v textu. Přesto je zde plno aspektů, před kterými prostě nemůžete zavírat oči. Amulet a Gotika jsou pro mě dodnes klasickými dílky, která znějí na svoji dobu přirozeně. Hltal jsem syrové kytarové album Nosferatu, nevadil mně ani ústup kytar prostřednictvím Metropolis, vzniklém po novém mileniu, a Vendetta, protože jsem posluchačem kapel Kraftwerk, Ultravox, Visage nebo Laibach. Mám rád jak rockové a industriální běsnění, tak synth popové vlnění při stroboskopu v 80. letech. Hned na úvod musím poznamenat, že Dogma je mišmaš ode všeho, chybí tady nejenom karpatská scenérie, ale i výraznější hit!

XIII. století se znovu objevuje na scéně. Nejen úspěch nedávných koncertů kapely se šťastným číslem (nebo spíše nešťastným) motivoval k osmé studiové nahrávce. Na rozdíl od svého předhcůdce, lehce popově laděné Vendetty, na vás při Dogma dýchne temnější atmosféra, která znatelně upomíná na příklon k ponurým vizím starší tvorby jihlavského torza. Protože z gothického hradu zbyla už spíše archaická rozvalina. Přes zvukovou koláž zasněného Labyrinthu vám otevře náruč KABARETTE VOLTAIRE, kde úvodní basová linka připomíná legendární triptych Lucretia - Milosrdných sestřiček. Třináctka je hned od úvodu vitální a šlapající gothic rock podle jejich tradiční předepsané linky. Parazit klaun nám našeptává: „Jsem zase po letech zpět.“ Ale čím to je, že my už nemáme tolik strach? Dnes se dá těmto mysteriózním myšlenkám, které nosí Petr v hlavě, uvěřit mnohem méně.

Na model alba, které vychází v roce 2009, působí spíše účelově než upřímně. Kýčovité elementy by se daly odpustit snad v případě, že to takhle autor dělá záměrně. V jednoduchosti může být síla, přesto se ta síla nemůže opakovat do zblbnutí. A já jsem si myslel, že když bejk stárne, tvrdnou mu rohy. Magické postupy jsou pro tuto dobu příliš snadné výlety. Dobrým znamením je, že Petr Štěpán zase částečně vystrčil růžky, takže se nedivte, když se vám na konci skladby DOGMA udělají na rukách Stigmata.

Pokud jste se dostali živí a zdraví z podzemních KATAKOMB, z každé noty na vás řve fakt, že jde o XIII. století. I když skladba HYPNOTIZER naznačuje, že jsme se v Karpatech úplně neztratili, hráčská průměrnost už přesto nedosahuje kvality a progresivity přelomového alba Werewolf. Někdy mi připadá, že kluci si vzali od všeho trochu. Období Nosferatu, Werewolf, někdy Metropolis a Vendetty, aby mělo album všechny očekávané znaky, které jsou pro kapelu tak charakteristické. Musím ovšem říct, že Štěpánova dikce a výslovnost je i v šeptavých refrénech na vyšší úrovni. Osobně jsem si nejvíc oblíbil LA FEMME FATALE, ačkoliv jsem čekal spíše francouzskou výslovnost. Album se příjemně poslouchá, ale připadá mi, že je jako revival sebe samého. Deska kolem vás proletí jak stříbrná kohorta a právě díky tomu tam chybí ta magická chemie 90. let. PROKLETÍ DOMU SLUNEČNIC je nejlepším hororovým štychem, je jako Dům, kde tančí mrtví s kremační pecí, ale přesto se soundtrack ke Spalovači mrtvol nekoná. Nikoli proto, že by Třináctka ždímala jen svojí minulost, ale je evidentní, že výrazné experimentování už mají za sebou.

Samozřejmě, album si své příznivce najde. Sám jsem si koupil tradičně originál, zkrátka jsem ale čekal, že chlapi ve středních letech udělají něco převratnějšího. Postupy a konstrukce skladeb se příjemně poslouchají, ale i přes své potemnělé apokalyptické vize je například v písni ČERNÉ SLZY atmosférou kláves podobná legendárním plzeňským Turbo nebo našim slovenským bratrům Team z doby Reklama na ticho. Žánrově je vše o tomtéž, ale vždycky s tím rozdílem, že tenhle postup by se dle mého skromného soudu uplatnil v dřívějších letech.

Po opakovaném průzkumu textové složky nám vyjde sice intimní, ale dosti neoriginální terapie a kapela začíná pomalu ale jistě být parodií sebe sama. Pryč je doba, kdy jsem společně s Werewolf otvíral bránu pentagramu. Promiň, Petře, tohle mě nepřijde ani jako pokračování Metropolis a Vendetty ve smyslu navázání na synthpopovější větev, ale ani retro nostalgický návrat k rockovějším kořenům z období Nosferatu, na kterou jsi v textech upozornil snad už jen ze sentimentu.

Na desce postrádám více kytarových postupů. Kostru alba drží znamenitě baskytara v tradiční gothic rockové kolejnici, přesto se přece nejde vrátit zpět za každou cenu. Chápu, že příjít po Vendettě s něčím novým prostřednictvím ortodoxnějšího dogmatického comebacku  není jen tak. I když mně zde chybí víc tradiční, démonické autentičnosti, jsem rád, že se parta vydala přejít přes tenký led a jenom doufám, že není všem dnům konec.

Snad nejsem příliš bláhový. …

Bob Lučan

www.boblucan.bloger.cz

Petr a Bob